V pondělí jsem byla s kamarádkou na obědě. Restaurace to byla vybraná a pokroková, dala jsem si telecí na víně, s bramborovými křupinkami, s bazalkou a jogurtovým dipem.

Zřejmě pod dojmem mého výběru se kamarádka mezi sousty svého zeleninového rizota bezelstně zeptala – Co jsi vařila včera k obědu?

- Pekla jsem kuřecí stehna. – odpověděla jsem nevinně. Nevěda, jaká pohroma mě čeká.

- A v sobotu?- položila další otázku.

Ten kousek telecího, co jsem právě zpracovávala v puse, se mi už nezdál, tak křehoučký jako před minutkou. Začala jsem ho pečlivě a rozvážně rozkousávat.

Kamarádka na svou řeč nezapomněla. – No a v sobotu jsi vařila co? – zeptala se znovu, kdybych ji náhodou přes píseň, co zrovna dávali v rádiu, neslyšela. Asi si myslela, že si rozšíří své kuchařské obzory.

Nerozšířila.

- Kuřecí prsíčka se sušenými rajčátky a s tymiánem z vlastní zahrádky. – polkla jsem a odpověděla. Jakoby to vlastní tymián mohl ještě zachránit či vylepšit.

Panebože, musím ještě dnes tuhle sprostou lež odčinit jakýmkoliv dobrým skutkem. Dám banán bezdomovci nebo uvařím kolegyni kafe a ještě jí něco k tomu koupím.

Ale copak jsem se mohla přiznat, že v sobotu jsem pekla kuřecí křidélka?  

Uznejte, že ne. Uznejte!

Ale aspoň to nebyla tak velká lež. Kuře jako kuře.

- Co k tomu dáváš jako přílohu?

- Tak různě. Já jím všechno. – odpověděla jsem vyhýbavě. Bože, můžu se přiznat, že nejradši mám kuře s kuřetem? Že k tomu už vážně nic dalšího nepotřebuju?

Miluju kuře, no.

- A co minulý víkend.? – mučení nepřestávalo. Jak obrátit šikovně hovor na politickou scénu v Rusku či problémy s počasím v Jižní Karolině, aniž by si toho všimla?

Váhám s odpovědí, pomalu vychutnávám svůj oběd, který už mě dávno nechutná. Ano, také jsem si myslela, že ve svém věku budu umět třicet druhů omáček, rozpoznám všechny druhy masa včetně svalu, ze kterého pochází a o víkendu budu běžně trávit několik hodin vařením různých kulinářských pochoutek.

Ano, vaření mě baví. Ano, umím i jiná jídla než je kuře. Ale pravda je taková, že se spíš věnuju jiným věcem, než je právě kuchařská dovednost a že by mě pravidelné hodinové šichty v kuchyni nebavily. Partner naštěstí (i pro sebe naštěstí) žádné extra vyvařování nevyžaduje a já prostě miluju kuře a mám teď už celkem dlouhé kuřecí období.

- Už si nevzpomínám. – lžu kamarádce. Radši budu za sklerotika, než za ženskou, co vaří často jedno a to samé. Nechci se světu přiznat, že i minulý víkend jsme měla kuřecí křidélka, tentokrát na medu.

A v duchu si slibuju, že tomu bezdomovci, co stojí na rohu u práce, ten banán fakt dám. I když je celý fousatý a trochu se ho bojím.

V Brně, 10.4.2015