- Hádej, kolik mi je. – culí se na mě moje kolegyně. Nedávno nastoupila, takže jsem ještě nestihla toto tajemství vypátrat.

O data z rodného listu se zajímám ne proto, že bych si dělala seznam, kdo má kdy narozeniny či jinak využila tyto citlivé informace, ale pouze a právě proto, že když mě matka příroda vypustila do světa, zapomněla mě obdařit darem rozpoznávání věku mých spoluobčanů.

Dnes jsem však již zkušená žena, ne naivní holčina. Jak se to projevuje?

Dříve jsem byla přesvědčena, že jediné, co tento zkažený svět potřebuje, je holá, naprostá a samozřejmá upřímnost. Ve snaze být milá a upřímná a slušná (neboť je slušné na otázku druhého odpovědět) jsem nadhodila svůj tip.

Už z výrazu obličeje druhého jsem hned pochopila, že moje odpověď mohla být sice upřímná, ale byla nesprávná a to nesprávná v přidání let. Skoro vždy se ukázalo, že dotyčnému je o deset let méně.

- A to mi každý hádá minimálně o několik let méně, než mi ve skutečnosti je. – dozvím se ještě k tomu navrch a cítím se naprosto neupřímně, nemile a nesamozřejmě. A pokud by to šlo, požádala bych Doktora Who, aby mě přenesl časem o pět minut zpět a já mohla hádat podruhé.

Moje následné zoufalé pokusy o záchranu situace bývají stejně účinné jako letošní vakcína proti chřipce. U daného člověka mám nyní naprosto nesmazatelný a ničím nenapravitelný škraloup. Překvapivě se většinou jedná o ženy.

Proč tak špatně hádám věk a téměř vždy odhaduji o dost více?

Věk není to, o co bych se jako první zajímala, a tak jsem si tento smysl nevypěstovala a párkrát se dostala do prekérní situace.

Časem jsem ale „zmoudřela“. Zjistila jsem, že pomoc Pána času potřebovat nebudu, když

a) ihned se začnu bránit. – Jsem velmi špatná v tomto směru. Tohle po mně nechtěj. Odhad věku mi od přírody nebyl dán. –

Pokud i tak se nešťastník své otázky nevzdává a trvá na ní slovy: - Ne, ne, jen to zkus, neboj se. – nastává (za pomoci úvahy, když o to tak stojí pak patrně je mu méně, než na kolik dle mě vypadá) bod

b) využiji jednoduchý trik. Odhadnu věk tazatele a odečtu deset let.

V této chvíli dotyčný pokývá hlavou, jakože je to tak. Nebo je mu o dva více, takže je s odpovědí ještě více spokojen a usmívá se. Jen někdy se ještě dozvím – Většinou mi hádají ještě o jeden či dva méně. – Ale krize je zažehnána. A já se nemusím bát, že po světě chodí další člověk, u kterého mám nepěkný a nezničitelný škraloup.

 Ne, přátelé, to není lež. Je to moje obrana, jak přežít v době, kdy se věk odhaduje stejně nesnadně jako výsledky sportovních zápasů. Kdy někteří jedinci vypadají lépe v padesáti než ve třiceti. A jiní, co vypadají jako dědečci z pohádky, ještě stále chodí do práce.

Možná ale, že můj špatný odhad dat narození není ani tak nedarem od přírody, jako spíš pocitem, že je to jedno.

Na otázku – Jak vypadá a kolik jí je. – odpovídám – Je to žena a vypadá sympaticky. –

S někým si máte co říct a s jiným ne. S někým je vám dobře, s jiným se cítíte jako na trní.

Ale o věku to není.

Přesto věta – Hádej, kolik mi je. – je stále mou noční můrou. Označit správně datum narození ale přece není podstatné, když chcete s někým přátelsky pohovořit, či navázat kamarádský vztah.

Proto prosím vás, milí přátelé, které neznám, nebo neznám dobře a chcete si mnou povídat, vynechejte tuhle otázku. A pokud vás přece bude svrbět na jazyku, dejte mi aspoň malou nápovědu, ať můžu použít svůj vzoreček a být si jista výsledkem, který chcete slyšet. Pomáháte tím mému i svému duševnímu zdraví.

V Brně, 10.4.2015